NÁVRAT DO "HISTORIE"


Mapa situace na bojišti.





Vzor pruské "jehlovky".



Vzor rakouské "předovky"
Legenda k mapě:

Mapa situace na bojišti.
I. Úžlabina staroměstská neb branecká
II: Vysočina Dobenína
III. Záseky pruské
IV. Lesy provodovské
V. Lesy branecké
VI. Třešňovka
VII. Sv, Václav
VIII. Evangelický kostel
IX. Myslivna
X. Zádolí
XI. Dernerův les
XII. Bražecká rokle
XIII. Jiráskův kopec
XIV. Homolovitý vršek u Vysokova
XV. U Kosinků
XVI. Pomník 6. praporu myslivců
XVII. Pomník jízdy
Uvádím zde šestou a zároveň poslední část knihy "Bitva na Dobeníně",
kterou sepsal Karel Janků, řídící učitel v.v.
v Novém Městě nad Metují, pamětník tehdejších událostí,

poprvé bylo vydáno v r. 1908.
Text neupraven, je v původní podobě tehdy vydané knihy.
Uvedeno při příležitosti 140. výročí bitvy v letošním roce (2006).

Boj o Vysokov.
Na krátko opustili jsme brigádu Waldstättenovu, která plníc rozkaz velitele armádního sboru, byla úkol svůj již započala. Podporu útoku na Vysokov tvořily 3 čtyrlibemí batterie záložní dělostřelby a kyrysnický pluk císaře Františka Josefa. První z batterií těch umístěna na silnici proti západnímu ústí Vysokova, 1/2 batterie vyjela na homolovitý vršek u záhybu sev. západní dráhy nad strážním domkem a 1 1/2 batterie dopravena s velkým úsilím na severní vysočinu vysokovskou, brigádní pak batterie čís. l/X zaujala postavení pod ochranou 1. divise . (část praporu - té doby), 6. myslivců na výšině bezprostředně za Vysokovem. Pluk kyrysníků uvedených nalézal se při l 1/2 batterii co ochrana.
S jakými obtížemi bylo tu jízdě, ale zvláště dělostřelbě zápasiti, uvážíme-li, že západní část obce té jest území hrbolaté, plno záhybů a roklí, pak úplný nedostatek vozních cest, stráně výšiny vesměs příkré. Když 3. prapor Hartmanův k ochraně záložní dělostřelby ustanoven, ihned veškerá dělostřelba byla v plné práci, které i pruské batterie s planiny Dobenína důrazně odpovídaly.
Přehlédněme krátce síly obou stran, jež se tuto setkaly a měřiti měly síly v boji o tak důležitou posici. Ve východní části vyvýšené stál půlprapor westfálských střelců pluku 37. a l 1/2 setniny myslivců, v jižní části obce 5 setnin rozličných praporů, těm čeliti měla l divise myslivců a 1 prap. Hartmanův. Byly to na straně naší síly nepatrné, s kterými baron Waldstätten útok podnikal, tím nepatrnější, bylo-li úkolem jeho pravé křídlo nepřátelské napadnouti a obejíti; odečteme-li 2. prapor Hartmanův a 3. prapor Frankův, jež nezdařeným útokem na lesy provodovské zdecimovány byly a dalšího boje neschopny, konečně 3. prapor Hartmanův zbytečně k ochraně záložní dělostřelby a k nečinnosti odsouzený, k čemuž brigáda Schindlockerova dostačila, - měl pak bar. Waldstätten toliko 4 prapory k disposici místo 7 původních; pak přikázán brigádě té úkol nesplnitelný, uvážíme-li, že každým okamžikem Prusům vydatných posil dostati se mohlo. V tu dobu také 20. pěší brigáda Wittichova ubírala se k Náchodu a k bojišti, když prve při přechodu Metuje nedostatečnými přechody zdržena, silnice pak k Starému Městu zatarasena byla povozy všeho druhu tak, že sbory pruské takřka prodírati se musely.
Aby si čtenář v místech těch neznámý, jakýsi obraz o osadě Vysokovské a její okolí učiniti mohl, pokusím se o to přibližně jej nakresliti. Pohledem na mapu přiloženou, shledáváme, že obec tato směřuje od západu k východu. Západní cíp obce leží skoro na rovině, k východu značně se zvyšuje; nejvyšší pak bod jest u viaduktu nynější železné dráhy, čehož roku 1866 nebylo. Obec sama rozkládá se po obou stráních až i 40 m hluboké úžlabiny, po jejíž průměrně asi 50 m širokém dně vede silnice skalicko-náchodská. Nyní vede i v části železná dráha, kudy roku 1866 ještě stará silníce vedla. Domky menší, větší stojí po úbočí strání i při silnici, větší pak usedlosti nad okrajem úžlabiny po celé délce osady, majíce stodoly k polím tam se rozkládajícím položené, Ve východní části odbočuje několik příbytků severně ke Kramolně. Na jih od Vysokova jest Dobenín, na sever vyšší vysočina vysokovská.
Nyní pak seznámivše se blíže s okolím, kde zápas tak vzrušující od rána 27. června se konal, stopujme další běh událostí.
Byly tedy asi 2 hodiny odpůldne, kdy 2 setniny 6. myslivců a 1. prapor Hartmanův do Vysokova a to od severu vtrhl; v tu dobu však jižní okraj a příbytky při západním cípu Vysokova 3 pruskými půlprapory sem s výšiny Dobenína G. L. Kirchbachem vyslanými z části zaujaty, kdežto půlprapor 37. pl. a l 1/2 setniny myslivců pruského předvoje cíp severovýchodní hájily, jak výše uvedeno bylo.
Batterie děl rakouských byly v plném ohni, boj rozzuřil se od domu k domu, takže za krátko pruské voje povážlivě stísněny byly. Generál Kirchbach, stopuje pohyby brigády Waldstättenovy, shledal, že sbory rakouské pravé křídlo pruské obejitím ohrožují; proto obrátiv se k pobočníku svému, pravil: "Jestiť třeba posil; pospěšte naší 20. brigádě, jež se tak hrozně opozdila, vstříc: nechť generál Wittich za každou cenu pochod zrychlí Popožeňte také batterie; jest jich nutně třeba".
Zatím 1. prapor Hartmanův zaujal severozápadní část Vysokova, 2 setniny myslivců obsadily řadu statků východně ležících, kdežto zbytek praporu toho tlačil se polem k východnímu cípu Vysokova, ohrožuje pravé křídlo pruské.
Z každého okna, skuliny, od každé zdi kamenných plotů sršel oheň pušek, každé vyvýšeniny a příkopu užito; zvláště pak myslivci rakouští stříleli znamenitě tu k východnímu cípu osady, tam opět přes rokli vysokovskou; však boj ten vzdor tomu neměl valného účinku.
Brigádník Waldstätten tuto přítomný pravil k pobočníku svému: "Nepokračujeme; nařiďte rychle, by oba prapory Frankovy (Italiani) ihned v osadu vtrhly a to 1. prapor v západní část, 2. více do středu".
Za krátko již zaznívá prudká střelba obou praporů tam na západě, tu uprostřed osady, čímž se myslivcům uvolnilo, zvláště když útok ten podporován byl rakouskými batteriemi s výšiny vysokovské i s vršku u strážného domku, jejíž střely mířeny na části osady rakouskými sbory dosud neobsazené; tu také brzy několik selských usedlostí vzňalo se plamenem, mezi nimi Sedláčkova v širém poli stojící
(V tu dobu, kdy 3 půlprapory pruské brigády Tiedemanuovy z lesů provodovských vytrhly, hledíce dosáhnouti Vysokovn, obrátily batterie rakouské jícny svých děl s vysočiny vysokovské na neobsazené části osady a zapálily granáty svými některé usedlosti poblíže okraje úžlabiny stojící; také usedlost Sedláčkova uprostřed polí o samotě stojící zachvácena. Majitel usedlosti nemínil majetek svůj opustiti a zůstal doma, kdežto všecko obyvatelstvo již dne předešlého, aneb dnes ráno odešlo, hledajíc spásu v útěku. Sedlaček viděl útok 17. myslivců na lesy, viděl a přežil boj jízdy v nejbližším okolí zuřící, ale konce bojů se nedočkal. Když totiž granáty kolkolem praskaly, utekl se do sklepa poklopem uzavřeného, kam peřiny, šatstvo aj. dříve byl ukryl; tam pod spáleništěm nalezen byl udušen a pohřben u sv. Václava na Dobeníně). Myslivci derou se od příbytku ku příbytku, pruská obrana ve východním cípu osady ochabuje. Prusové doznávají, že nastal okamžik kritický. Vše obrací zraky tam k Brance, odkud jen lze pomoci očekávati.
Ta byla zde. 20. pěší brigáda G.M. Witticha, jež se byla překážkami uvedenými opozdila, hrnula se kvapem z úžlabiny branecké na výšinu. "Přivádím 3 prapory", ohlašuje generál Wittich veliteli Kirchbachovi,"bylo vůbec nemožno dříve doraziti".
"Vím to, vím, s jakými nesnázemi bylo vám zápasiti, sdělil mi to Hänisch", odvětil Kirchbach, "nyní nechť 2 půlprapory přední vtrhnou do osady a podporují půlprapor Bronikowského tam při severním okraji, jest v hrozné tísni; s ostatními vtrhněte napříč osadou a hleďte tam od severu nepřítele napadnouti a vypuditi, pošlu vám brigádu Wunckovu k ochraně pravého boku".
Mezitím střelbou batterie pruské (Treuenfels) vzňaly se i stodoly a statky okraje severního ohněm, čímž myslivci ovšem velice trpěli, nicméně i odtud vysílali trefné rány v řady postupujících nyní nepřátel, jež G.-M. Wittich vedl. postoupiv silnicí k místu, kde vozní cesty k severnímu okraji úžlabiny vedou a nyní všemi proudy vrhají se Prusové v oheň myslivců.
Požár sžírá příbytky, jichž obyvatelé vyplašeni, skryli se v lesích; majetek jejich padá za obět války.
Přesilou napadeni ustupují myslivci kol stodol hořících v stálém boji.
Teď již pruští střelci dostoupivše severního okraje úžlabiny, rozvinuli se po rovině, ohrožují záložní batterie na výšině i pluk kyrysnický, císaře Františka Josefa č. 11 k ochraně ustanovený; ztráty jeho se množily, když i pruská batterie Treuenfelsova střelbu svou v ta místa obrátila. Princ Holstein, velitel jízdní divise pozoruje s výšiny události tyto a neshledav po okolí nepřátelské jízdy, s níž by se snad kyrysníci jeho utkati mohli, nařídil plukovníku hr. Koziebrodskému:
"Prosím, byste svedl pluk svůj s výšiny, k ochraně děl zůstane půl škadrony".
Jehlovky postupujících půlpraporů pruských dosti povážlivě řádily v tu dobu v řadách pluku, i plukovník pozbyl koně, proto ihned zahnuvše vlevo, zmizeli kyrysníci v blízkém lese při západním okraji vysočiny, ztrativše tím však všeliký rozhled po bojišti. I batteriím bylo za krátko nevolno, pročež hejtman Filz rozkázal nakolesniti, okamžik to, kdy batterie bezbrannou se stává.
V osudném tom okamžiku vyrazily 2 pruské škadrony hulánů z úžlabiny od Kramolny a vrhly se na batterii i její ochranu.
Kde se vzaly?

Když pruský rytmistr Hänisch s rozkazem G.M. Kirchbacha k brigádníku Wunckovi spěchal, shledal na výpravě té, že z prohlubně branecké vede dosti nepohodlná úžlabina směrem severním ke Kramolně, kterou by se jízda nepozorovaně až na blízko vysočiny dostati mohla, kde rakouské batterie umístěny byly a vyžádal si od brigádníka svého dovolení s 2 škadronami hulánů batterie tyto přepadnouti.
Brigádník schválil úmysl ten a rytmistr Hänisch vyjel tedy na obhlídku.
Shledal, že l 1/2 batterie rakouská plukem kyrysníků kryta jest a že z úžlabiny přece jen několik set kroků třeba, kteroužto cestu by huláni jeho toliko v ohni nepřátelských střel vykonati museli a nahlédnul, že to zatím není radno.
Vedl tedy škadrony své krytě úžlabinou směrem k levému boku nepřítele a stanul.
Čekal takto delší dobu, až pak pojednou bylo zřejmo, že kyrysníci zamýšlí v kryté místo ustoupiti, jsouce ohněm protivníka postiženi. Tak se i stalo. Když pak i batterie k couvnutí se chystala, vyřítili se huláni. Patero čet udeřilo na 2 čety kyrysníků, 3 čety na batterie.
Po krátké bitce padla 3 děla a 6 vozů s náboji do rukou nepřítele, ostatní ujela těmi zdejšími neschůdnými cestami.
Nyní již, kdy nepříteli tak vydatné pomoci se dostalo, klesla naděje na dobytí osady Vysokova docela.
Jakkoliv hájily prapory brigády Waldstättenovy každý bod co nejhouževnatěji, byly přece krok za krokem vytlačeny, utrpěvše těžkých ztrát. Nalézaloť se zde nyní 7 praporů pruských proti 4 praporům rakouským, tedy u veliké převaze. Když pak brigádní batterie zpozorovala postup Prusů, obrátila palbu v místa ta; než však dvěma salvami zasaženo 14 mužů a 28 koní; 2 děla byla ihned ztracena. Avšak ani ostatním nepodařilo se krkolomnými cestami zdejšími uniknouti. 3 děla padla do hlubiny u železné dráhy v Starkoči a uvázla v bahně, pouze 2 děla se vrátila; později byla ona 3 děla Prusy odvlečena.
Oddíly rakouských praporů, sraženy na návrší v celek, upadly zde v palbu pěchoty pruské i batterií, jež v tu dobu na planinu Dobenína, jižně od Vysokova dorazily.
Vše valilo se prudkým svahem do nížiny, hledajíc útulku za vysokým náspem železničním, buď v blízkém lese, aneb bylo zajato.
Kaluže při podjezdu železničním u Starkoče zbarveny mnohou krví vojínů, již se s ranami svými sem dovlékli.
Brigádník Waldstätten shromáždil voje své v lesích severně od Kleny.
Teď utichl boj na celé čáře.
Bylo 3 1/2 hodiny.
Prapory rakouské seřaděny v rovině pod Dobenínem. Ještě jednou zamýšlel brigádník Rosenzweig podniknouti útok od Provodova; vše bylo již na pochodu, však rozkaz Rammingův to zamezil.
Nařídil ke 4. hodině ústup všeobecný, když došla ho zpráva, že od Červeného Kostelce pruské voje směrem k České Skalici postupují; bylať to 2. divise gardy G. M. Plonský. Ústup VI. sboru Rammingova kryly 3 batterie děl. Veškeré pruské dělostřelectvo spustilo palbu za ustupujícími prapory, ale střely jejich je nedosahovaly.
Nepřítel nebyl pronásledován, praví zprávy pruské, toliko brigáda Wunckova dorazila na blízko Kleny, kde stála jízdní brigáda Schindlockerova; upustila však od útoku, byloť mužstvo i koňstvo příliš zemdleno.
Prusové tábořili na bojišti. Sbor Rammingův dorazil do České Skalice; brigáda Hertweckova tábořila západně od České Skalice, ostatní brigády východně na levém břehu Úpy, hulánský pluk císaře Františka Josefa č. 4. vytrhl před večerem směrem k Červenému Kostelci, hulánský pluk č. 10 a pluk kyrysnický č. 9 zaujaly postavení u Spity a rybníka Rovenského.
Těžké byly ztráty, jež VI. armádní sbor v bitvě té utrpěl.
Jak výkaz v zadu přiložený dosvědčuje, ztratil VI. armádní sbor 232 důstojníků a 5487 mužů, z nichž 5 důstojníků a 977 mužů zajato.
Největší ztráty vykazuje brigáda Jonákova. Prusové udávají ztrátu 62 důstojníků a 1060 mužů.
Na večer téhož dne 27. června vrátil se korunní princ Bedřich z bojiště do Hronova, doprovázen gen. Steinmetzem, náčelníkem generálního štábu hrabětem Blumenthalem, několika generály a francouzským a anglickým plnomocníkem.
Všichni sestoupili s povozů před hostincem Jos. Seidla; kyrysníci utvořili velký půlkruh, za nimi zástup pěších.
Nyní praporečník pruský rozvinul ukořistěný prapor pluku 20. (korunního prince pruského) zároveň sem dopravený z Náchoda; ulomená žerď režnou tyčí nastavena a za hlučného "hurrah" z okna bytu kor. prince vystrčena. (Mně do smíchu nebylo).
Generál Steinmetz a hrabě Blumenthal odjeli po 8. hodině. Ráno o 7 1/2 hod. odjel i kor. princ Bedřich k Červenému Kostelci.
Tak opět skropen krví památný Dobenín, krví obránců i odvěkých nepřátel země České a říše Rakouské!
Je-li to naposled?

Rovy a pomníky. Sebrané paměti.

Ještě r. 1872, kdy jsem trvale v místech bojů se usadil, byly rovy jednotlivých vojínů padlých v bitvě 1866 i hroby společné zcela zřetelně znáti a občané, na jichž pozemcích hroby se nalézaly, šetřili místa ta. Avšak během let ztrácely se s polí a luk, toliko tam se zachovaly, kam pluh a lopata nezasáhly.
Aby pak snáze bylo místa rovů a pomníků vyhledati, počnu pout svou od pravého křídla rakouského a postupně až do úžlabiny vysokovské. pak teprv odkryji hroby mimo vlastní bojiště.
Za ta dlouhá léta své práce učitelské bylo hojnost příležitostí vyzvěděti mnohé příhody a události již se v době bojů 27. června 1866 tu a tam sběhly a majíce ráz pravdy, tomuto pokolení i budoucím v pamět se vtisknou a jsouce napsány, měněny nebudou a škodou by bylo, by v zapomenutí upadly. Z té příčiny uvádím vše, co pamět a péro zachytily.
Pod myslivnou v panském vodním příkopě pohřben jest major a velitel 14. praporu myslivců Jan Josewits, jenž asi v těch místech neb na sousedních panských polích padl okolo 10. hodiny, kdy s praporem svým na bojiště přitáhl, kdy brigáda Jonákova, ku které náležel, od Domkova východně vytrhla k severnímu cípu Šonova, u dvora se sestavila a útok podnikla. Vedle hrobu jeho pohřben byl v tu samou dobu myslivec V. Matějíček ze Šonova, když však 29. května 1879 příval vody příkop ten potrhal a vymlel, odnesla voda kosti jeho. Přišel pro smrt do své rodné obce.
Hrobů jednotlivých na okolních panských polích bylo mnoho; dnes není po nich památky.
Od myslivny vede východně cesta k blízkému lesíku; v polovici délky její jest hrob, na jižním okraji uvedeného lesíka velký hrob společný bez všelikého označení jest hložím zarostlý, jiný společný hrob je na trati blíže str. domku.
Na cestě od myslivny k severu vedoucí jsouť hroby bez znatelného rovu; na jednom z nich složen kámen na polích okolních sebraný.
V lomech sousedících s usedlostí Sochorovou "na horách" nalezli poslední útulek skoro všichni, jež s obou stran nepřátelských zde bojovali, většinou velkou Poláci z Haliče i z Poznaňska.
Voda těmi místy povždy s výšiny se hrnoucí, zanesla a ukryla zemí hroby jejich navždy.
Největším a nejrozsáhlejším rovem na celém bojišti jest vodní strž nazvaná "Zádolí". Však neuvidíš zde toho nejmenšího označení, že zde životy své položili v obět vojínové 41. pluku (Rusíni, Poláci), 4. pluku vídeňského,, pluku 60. (Maďaři) a 56. (Poláci).
Byloť "Zádolí" mrtvými a raněnými přeplněno již z toho důvodu, že všichni ranění, jímž možnost to dovolovala, zde ochranu před novým zraněním hledali.
Když r. 1873 probíralo dělnictvo pro stavbu železné dráhy svahy "Zádolí", kudy dráha vésti měla, vykopali 23 kostry. Mnoho-li jich tedy po celé délce?
Při východním ústí "Zádolí" jest více společných hrobů dosud znatelných, nejvíce III. prap. pluku č. 41. a III. praporu pí. 58. (Gorizutti) i Deutschmeisterova č. 4. Když pluk ten, náležející brigádě Rosenzweigově od Provodova k lesům, odtud ke kostelu, dále na rovinu nad třešňovkou dostoupil a Prusy na novoměstskou silnici vytlačil (asi o 11 1/2 hodině), pak ale v poledne, kdy levé křídlo rakouské opět do lesů provodovských odraženo bylo, nucen i pluk Deutschmeister ustoupiti k "Zádolí".
Více rovů nachází se podél panské vozní cesty hned na okraji "Zádolí", označených malými železnými křížky.
Každoročně v den bitvy přicházela paní v smutečním oděvu na bojiště, by zde oplakávala syna svého, poručíka Julia Piéré od 41. pluku, jenž veda řetěz harcovníků při útoku 3. prap. na sad třešňový, Prusy obsazený, padl a neznámo, kde pohřben jest. Konečně po dlouhém bloudění ustanovila se na tom, že rov nejvýše nad "Zádolím" se nacházející bude asi rovem syna milovaného.
Při silnici novoměstské mezi řadou platanů pohřben důstojník neznámého jména (křížek označuje rov ten).

Rozsáhlé panské pole protější protnuto jest příčními vodními příkopy, jež jsouce nedávno vyházeny a dosti hluboký, sloužily Prusům při útoku našich praporů na výšinu, za ochranu, odkudž bezpečně zhoubný oheň rychlopalných jehlovek v řady útočících vysílali. V příkopech těch, nyní již valně zanesených, jsou tu a tam hroby vojínů pluku 41 (Kellner) a Prusů.
Jiné, železným křížkem označené hroby jsou nedaleko kolejí dráhy na jižním konci panského pole.
V osadě Václavické setkali bychom se s hroby velmi zhusta, kdyby zůstaly zachovány; tak jest znáti dosud hrob při severním úhlu panské chalupy při samé pěšině; naproti za cestou, od prvého hrobu asi 10 kroků, v bývalém, nyní zaneseném lomě hrobů několik.
V zahradě usedlosti č. 1 ve Václavicích, hned za kamenným plotem jest hrob dělostřelce batterie brigády Rosenzweigovy, která nedaleko odtud na polích zarazila. Raněn, dovlékl se v tato místa, nalezen pak mrtvým, opřen o kmen křivé jabloně; pochován na místě. Hrob železným křížkem poznamenán.
Na protějším poli Jiřího Bareše č. 9 stojí pískový jehlanec na hrobě poručíka pluku 41. (Kellner) s tímto německým nápisem: "Julius Edler v. Anthoine, k. k. Lieutenant". Mimo něho pochováno tu i několik vojínů 2. praporu toho pluku, kterýžto prapor pokoušel se okolo 9. hod. útokem dobýti lesů protějších.
Proti kostelní věži ve Václavicích stojí pomník (jehlanec) z českého mramoru červeného na pamět padlých soudruhů VI. armádního sboru v středu bojiště, o němž čteme v dějinách 4. pluku takto: "Důstojnictvo pluku č. 4 uctilo památku padlých soudruhů na poli cti, když sestaveno komité, aby postaven byl tento pomník. Pomník ten z českého červeného mramoru jest 16' 2" vysoký a váží 200 centů. Stál 2400 zl., jež důstojnictvem poskytnuty byly. Pomník .spočívá na 4 stupních pískovcových a má tento nápis (německý a český): "Vojínům dne 27. června 1866 padlým, soudruzi VI. armádního sboru". Byl 1. června 1868 posvěcen. Pamětihodno jest, že vrchol jeho jest v stejné výši s vrcholem věže kostelní v Josefově.


Na té samé parcele polní pochován (dle pověsti) vojenský lékař, jenž (prý) zde zahynul při vykonávání povinnosti střelou z protějších lesů. Jak mělké, byly hroby ty, patrno z toho, že roku 1884 ukrojila radlice pluhu vrchol lebky.
Při severní straně hřbitova postaven roku 1907 nákladem důstojnictva 25. praporu myslivců pískovcový pomník na pamět, že zde prapor ten 27. června 1866 bojoval a 4 důstojníky a 58 mužů ztratil.
Na hřbitově u sv. Václava jsou 2 veliké společné hroby vedle sebe, na jednom z nich malý železný křížek. Počet pohřbených není znám. Tlí tu těla padlých vojínů 25. praporu myslivců (Moravané), dále pluku č. 4 Deutschmeistrova (1. praporu).
Poblíže stojí železný kříž na hrobě s nápisem německým: "Alfred Gilio Rimoldi nobile de la Spada, k. k. Lieutenant des 55. Infanterieregiments (Gondrecourt) und 1 Offizier". Důstojník ten dopraven sem s bojiště na blízkých polích, kde pluk jeho po ústupu levého křídla do lesů provodovských, pokoušel se útokem dosáhnouti lesů braneckých. Položen v kostele na stupeň oltářní, kde o 4. hod. odpol. zemřel.
Mimo to pochován hned pod oknem předsíně vojín neznámý v rakvi pro občana Sedláčka z Vysokova přichystané v domnění, že vojín ten jest setník Eduard Horník (z Nov. Města n. M.) od pl. č. 20. kor. prince pruského, jehož tělo však druhého dne po boji marně jest hledáno. Dle všeho pochován byl ještě v den boje ve společném hrobě při východní části lesů provodovských aneb ve společném hrobě v úžlabině "Branky". Deska na zdi kostela sv. Václava hlásá památku jeho.
Jiný společný hrob nalézá se při křižovatce cest u místa zvaného. "u Smrčků", východně od kostela. Tam stál dvojitý smrk mezí panskými poli, již dutý, avšak z daleka viditelný, po celém těle smolou oblitý. Pamatoval půtky války sedmileté, nebo když na podzim r. 1876 vichrem padl, nalezeny v těle jeho drobné koule, ač od dob těch nebylo zde u nás podobné návštěvy, jako byla tato poslední. V hrobě u cesty vozní pochováno dle udání 22 důstojníků a to pluků zde neb na blízku bojovavších, jako: pl. Kellnerův č. 41., Deutschmeisterův č. 4., Gondrecourt č. 55.
Navštívíme nyní lesy provodovské, svědky to mnohých zápasů od 9. hodiny ranní do 3. hodiny odpolední. Není ovšem nyní možno vyhledati všecky ty jednotlivé rovy po tolika dlouhých letech, kdy tvářnost lesů velice se změnila i půda, pozůstatky padlých vojínů tající. Nebylo snad ani jediného dorostlého stromu, jenž by rány lehké i těžší neutrpěl.
Těžké případy končily amputací nad kořeny a povalený již chřadnoucí kmen objevil drvoštěpu střely pruské i rakouské, jež k němu tak nepřátelsky se chovaly. Nad pěšinou od kostela sem vedoucí najdeme nyní podrostem zakrytý Firbasův lom opuštěný, tu při jihozápadním úhlu pohřbeno na 50 vojínů a více koní vedle. Obě bojující strany mají tu své zástupce. Jak pěkně vyjímal by se tu v tom zeleném hájku pomník dosti nepatrný, kdyby sbor k okrašlování památných míst bojiště měl k tomu prostředků (neb něčeho jiného)!
Zajděme odtud směrem k nádraží lesem řídkým, borovým, který se v době bitvy táhl přes nádraží a ještě asi 100 kroků dále. Tuto pískovcový pomník, ovšem s nápisem německým, vždyť tu dokonal věk: "Svobodník Friedrich August Beier 11. setniny dolnoslezského pěšího pluku čís. 46. z Walddorfu."
Že nebyl s tak mnohými jinými padlými pruskými vojíny hned po bitvě za hranice vyvezen (abychom jejich padlé snad správným sčítáním nezneuctili), jako to ponejvíce učinili, dlužno zvláštní příhodě nebo lépe náhodě přičísti.
Slyšte, jakou událost mi příbuzní padlého a tuto pochovaného miláčka svého, když hrob po 8 letech zase navštívili, vypravovali:
Nalezl tu bratr bratra. A jak to možno, táže se mnohý? Toť k víře nepodobno! Z líčení bitvy uvázlo snad leckomu dobře v paměti, že lesy tyto v nejjižnější části obsadilo oddělení myslivců pruských a východní část půlprapor 37. pluku; později ovšem k 10. hodině přitáhly sem ku pomoci ještě jiné 2 půlprapory. Když pak podařilo se brigádě Jonákově a Rosenzweigově asi o 11 1/2 hod. Prusy z lesů vytlačiti za novoměstskou silnici, zůstaly uvedené půlprapory v lesích braneckých učinivše záseky, aby poslední posici svou hájily. Nastal obrat. Po opožděném a nezdařeném útoku praporů našich vtrhly hned na to pruské voje opět do lesů provodovských, mezi kterými v první řadě byl prapor pluku 46. a při něm Friedrich Aug. Beier, jenž v těch místech, kde pomník stojí, asi padl. Když krátce na to i jiný prapor pl. 46., jemuž přidělen bratr zhynulého, v ta místa se dostal, spatřil zde raněné i mrtvé praporu pluku 46. a ježto v tu dobu naše voje lesy opustily, ustupujíce k Provodovu, mělť bratr dosti času po okolí svém se ohlédnouti a tu nalezl bratra svého již mrtvého.
S pomocí soudruhů vyhrabán mělký hrob, do něhož bratra svého uložil. Za 4 neděle zjednán mír a armáda slezská ubírala se cestou dřívější zpět; bratr obdržel dovolení místo vyhledati a hlubší hrob vykopati. Případ to zvláštní.
I úval v lese Voborníkově chová mnohé hroby neznámých bojovníků, bylyť však tak mělké, že již r. 1872 části koster z půdy přívaly vodními odplavené vynikaly. I v úzkém sadě majitele toho jsouť hroby částečně i nyní znáti, společný hrob jest v opuštěném lomě u cesty bez označení.
Asi 300 kroků od úvalu uvedeného jest starý kamenný lom Ruferův a společný poslední útulek asi 240 vojínů 3. praporu Frankova (Italiáni) a 2. prap. Hartmanova (Poláci), jež těmi místy útočily na západní výběžek lesů v tu dobu, když voje brigády Jonákovy a Rosenzweigovy na ústupu se nalézaly. Jednoduchý železný křížek udává místo rovu.
Při té příležitosti uvádím, že tuto pochován i soused václavický Jan Novotný a to poslední. Dle souhlasné výpovědi dosud žijících spoluobčanů osady té naložil Novotný ještě v čas vše, co z domácnosti odvézti a naložiti se dalo na vůz kravami tažený a odejel pryč směrem k Nahořanům. Když pak bylo po boji, vracel se po několika dnech opět k domovu a shledal úrodu polní úplně zničenou.
Nemělť jiné výživy, než co mu hospodářství polní přineslo; nyní všecky svízely války k tomu, byl tím velmi dojat. Některý den na to nalezen, stoje v bahně, utopen v rybníku Pekařovci u Provodova a pochován v lomě Ruferově. Po některém čase, když Novotný domů se nevracel a vyneslo se že v lomě uvedeném i nevojín pohřben, hrob otevřen, avšak nepoznala manželka jeho ztraceného muže více, bylť rozklad mrtvoly v této letní době značně pokročil. Když pak po několika letech manželka jeho provdati se chtěla, nedostalo se jí povolení, ježto manžel její od r. 1866 pohřešovaný dosud vypátrán nebyl, očekávala manžela svého chtěj nechtěj do smrti.
Než vraťme se zpět k nynějšímu nádraží; přímá cesta středem podlouhlých lesů směrem východním přivede nás brzy k východnímu cípu, místa to, kde 2 ranami pruských střelců z braneckých lesů 600 kroků odlehlých těžce raněn byl plukovník baron Wimpffen, když vytáhnouti kázal pluku svému č. 20. k útoku na postavení pruské při zásekách a na okraji protějších lesů. Tu v právo stojí pomník na pamět padlých synů Polsky, vojínů to 20. pl. s nápisem ovšem německým, bychom tomu v zdejší krajině ryze české lépe rozuměli. Na prostoru mezi oběma lesy vyteklo tolik lidské krve v boji krátkém od 12 hod. do 12 1/2, jako na žádném jiném místě bojiště.
Vojínové pruští, jenž v rozhodnou tu dobu útoku na okraji lesů braneckých bojovali, vypravovali mi večer po boji v Hronově s děšením, ač jsem "větru" jejich mnoho nevěřil, jak přímo hrozný a zhoubný účinek měla hromadná palba jehlovek v zápětí. To prý nebyl boj, byly to jatky. Teprv den na to viděl jsem skutek na vlastní oči.
Uloženo v hrobě společném před pomníkem tím dle udání majitele pozemků 52 vojínů a mnoho koní vedle, ostatní padlí dopraveni do hromadného hrobu za Výsekovém u zastávky nynější železné drahý.
Nežli místa ta zcela opustíme, zahněme odtud k cípu severnímu těchto lesů a máme před sebou slabě nakloněnou planinu Dobenína a bojiště jízdy obou stran předem vylíčené. Na nejvyšším bodu stojí pomník na pamět toho. V jízdeckém boji tom vyznamenal se zvláště podplukovník Wagner, jenž přivedl v rozhodnou a osudnou dobu pomoc obklíčeným již kyrysníkům Ferdinandovým a Hessenským, a kde mimo jiných tehdejší nadporučík Siebert škadrony 3. kyrysníků Hessenských srdnatostí svou vynikl.
Na památku boje toho, kde škadrona ta dorazila na bojiště, postaven tu padlým a bojujícím pomník pískovcový při okraji lesa Voborníkova, když nezdařilo se postaviti jej na poli asi 120 kroků odtud vzdáleném.
Pomník ten českým i německým nápisem mluví zřelelně. Dojdi k němu, poutnice, uslyšíš hlas jeho!
Vrátivše se opět na vozní cestu z lesů provodovských k novoměstské silnici vedoucí, přicházíme k jehlanci pískovcovému, kde pohřbeni jsou setníci 20. pluku: Ludvík Kopřiva a Alois Stránský, již při útoku padli.
Když jsem 28. června 1866 se soudruhem svým asi v ta místa přišel, nalezl jsem nedaleko místa pomníku toho mrtvého důstojníka, jehož lebka palašem snad uražena byla, hejno much obletovalo mrtvolu. Nebyl-li to jeden z obou tuto pohřbených?
Více hrobů je v protějších lesích braneckých, kde silnice novoměstská tvoří tupý úhel, uhýbajíc se k úžlabině staroměstské.
Asi 100 kroků dále k úžlabině výše uvedené stojí pomník 4 pruských vojínů, skoro uprostřed zásek, které Prusové, očekávajíce útok, na okraji lesů utvořili. K návštěvě nádherného pomníku na místě boje jízdy netřeba zváti, učiní to sám a přiláká svou mohutností každého.



Pomník boje jízdy na vysočině Dobenína.


Nyní pak třeba vstoupiti do úžlabiny východně Vysokova.
Na silnici před zastávkou železniční "Vysokov" zarazíme a tu hned u příkopu silničního počíná společný hrob asi 600 vojínů obou stran nepřátelských, jichž mrtvoly s Branky v místo to svozeny byly. Když pak r. 1873 železná dráha hrob ten přeťala, postavilo podnikatelstvo dráhy na druhém konci rovu pískovcový jehlanec.
Mimo to jest zde pomník s nápisem: "Zde odpočívá se svými milými soudruhy a mnohými udatnými vojíny Karel Mayer, c. k. poručík pěš. pluku 79".
Pomník na rovu, kde pohřben Franz v. Oppel, c. k. nadporučík pěšího pluku 79.
Jiný pomník, kde pochován Emil Neumann, poddůstojník 52. pluku pruského.

Pomník s nápisem:
Premierlieutenant Hugo von Pogrell, Secondelieutenant Erich v. Bohm und 14Mann.

Pomník s nápisem:
C. k. hejtman Wilhelm Ziegler od 9. pěšího pluku Hartmanova.

Opustivše smutná tato místa, stoupáme po nové silnici k Vysokovu (stará vedla místy nynější železné dráhy), ale hned vpravo mezi silnicí a drahou stojí dosud několik ovocných stromů; tam stál osudného dne 27. června dřevěný příbytek, v němž jsme dne 28. června ráno se zastavili; byl opuštěný, plátno nedotkané, jakoby nám vyprávělo "útěk byl náhlý". Přejdeme most a jsme u hostince tenkráte Kosinkova; byl to hostinec zájezdní před lety, se všech stran stavbami obehnaný, s prostranným dvorem. Zde hledali útočiště lehce ranění obou stran válčících z blízkého bojiště jízdy, dále rakouští myslivci 6. praporu, 9. a 79. pěšího pluku a Prusové.
Po boji dopravováni jsou sem i mnozí těžce ranění.

Nemá-li laskavý čtenář neb poutník příliš na spěch, povím mu něco o návštěvě těchto míst po skončeném boji. Koho by líčení mé nezajímalo, nechť dobrotivě obrátí list.
S přítelem H. ujednali jsme, že se půjdeme podívati, jak vlastně vojna vypadá z blízka a proto vytrhli jsme ráno 28 června z Hronova a přes Radechov spěchali jsme ke Kramolně, směřujíce k Vysokovu; nedoufali jsme, že bychom bez průkazu Náchodem se dostali. Sotva jsme z lesů u Kramolny vykročili, vlažný a dusný vzduch uvítal a obklíčil nás, ani slabý větérek nepřinášel žádoucího osvěžení. Čím dále, tím obtížněji se dýchalo následkem výparů z blízkého bojiště; pak ale jsme tomu poněkud zvykli, zvláště když jsme dorazili k hostinci Kosinkově ve Vysokově. Tu již takových maličkostí se nedbalo, neb jiné úžasně hrozné divadlo zrakům našim se objevilo. Před hostincem pod lipou sláma; tu vojín vedle vojína bez rozdílu přítel nepřítel leží neb sedí s obvázanou hlavou, rukou, nohou; nepřátelství pominulo. Tak bylo v síni, ve velké šenkovně a vůbec po celém prostranství. Jen s obtíží provinuli jsme se tou spoustou raněných a umírajících. Několik pruských vojínů, lékař a starý hostinský to byly všechny netknuté, zdravé osoby.
Leželi zde kyrysníci rakouští, pruští huláni a dragoni, myslivci a jiní. Nářek a bědování rozličnými jazyky doléhal trapně k uším našim a hleděli jsme proto, nemohouce pomoci, vyváznouti.
Na dvoře potkáváme opět nám dobře známého hostinského.
"Prosím vás, příteli, kde jsou lidé k obsluze tolika těch ubožáků ?" táži se ho. "A kde by byli, všecko uteklo a zůstal jsem snad sám ve Vysokově. Syn můj s koňmi ujel a kde jsou ostatní, ví Bůh; já pak budu musit také pryč; jíst nemám co, a v té hrůze tady nevydržím".
"A kde jste byl v čas bitvy ?"
"A kde bych byl; doma jsem byl. To máte tak. Přijela sem časně ráno patrola kyrysníků a protože od předešlého dne nic nejedla, tak jsem jim dal, co jsem měl, beztoho by to Prušáci polkli všecko. Každou chvíli vybíhal jsem na půdu, abych z vikýře uhlídal, co se děje.
A pane, jak tam hledím, spousta pruských dragonů s obou stran obstoupila hospodu, takže kyrysníci naši sotva vjeli do dvora; co se pak dělo, nevím.
Střílení, hřmot a křik jen jsem slyšel. Kyrysníci byli pryč, raněné obou stran tam venku položili. (O setkání tom později).
Pak od rána bylo pořád hůře a nejstrašněji tak někdy k polednímu.
Z vikýře vidím, že na všech koncích, po silnici, po polích i tam do toho vrchu hnali se pruští huláni a zarazili tamhle na té rovině. A to jen tak na chvilku. Pak ty píky takhle sklonili, ale pro hřmot jsem ani střelbu neslyšel, měl jsem dušičku malou. Zdálo se mi, že se vše pode mnou boří, pak se to troubení a křik trochu vzdálil; za to ale tam na Brance bylo zle. Tam huláni se valili sem tam, mezi nimi naši kyrysníci v bílých pláštích, píky a šavle se jen míhaly a co to tak povídám, hrnulo se všecko k nám.
Co mám vám povědět? Více nevím; pro hrozný hřmot, řičení koní, třeskot střelby, troubení a křik, tak jsem zpitoměl, že jsem jen plakal a se modlil, zhola nic jsem nemyslil. Za chvilku začínají nade mnou jaksi šindele praskat a proto jsem utekl do sklepa; myslil jsem, teď je s tebou konec.
Když jsem po nějaké době přece vyšel ze sklepa, bylo tu boží dopuštění. Se všech stran nosili sem raněné, jak jste to viděli. A tak to se mnou teď dopadá. Jestli teď nikdo z našich nepřijde, uteku také; není to k vydržení!" Rozloučili jsme se s dobrým starcem.
Dojmy z hospody Kosinkovy nedaly se zaplašiti, nechtělo se nám do řeči. Cestu po bojišti vylíčím později.

Nyní obejděte hostinec Kosinkův a tam těsně za východní zdí naleznete pomník, na němž tento německý nápis:
Hier ruhen vom 6. Brandenburgischen Reg. Nr. 32.
Hauptmann Fritz Heuduck.
Premierlieut. Alex. v. Borovský.
Secondelieut. Paul Walter,
Secondelieut. Felix Grano,
Secondelieut. Erich v. Schul;
und 56 Mann.
Vom schlesischen Dragonerreg. Nr. 8.
Major Adolg v. Natzmer.
Dále: Hauptmann Ziegler.
Regiment Hartmann.

Tamto na návrší opět pomník jiný před dvěma roky postavený na pamět, že v nejbližším okolí při samé obci statně bojoval 6. prapor myslivců (Krumlov) trvaje neústupně na svém vykázaném místě, obětovav z praporu svého 187 mužů mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých.
Cestou v místo pomníku vypovím o osudu kyrysnického oddělení, o němž hostinský Kosinka zmínku učinil, avšak určité zprávy sám podati nemohl.
Slyšte! Když jsem r. 1872 stal se učitelem v Provodově, ohlášeno jednoho dne představení jakéhosi umělce v blízkém hostinci. Šli jsme. Muž asi 321etý, hranatý, vysoké postavy ku konci představeni nořil v jícen svůj dlouhý, široký myslivecký bodák, jakým r. 1866 myslivci naši ozbrojeni byli.
Po skončení, kdy obecenstvo odešlo, tázal jsem se mistra, odkud má tu dlouhou jizvu přes čelo a oko.
Vypravoval přítomným takto:
"Tu jizvu odnesl jsem si tam z Vysokova. Hlídka naše vyslána od Č. Skalice po silnici k Náchodu, bychom pruské přední stráže co nejdéle zdrželi dalšího postupu. Celou noc před bitvou konali jsme službu a k ránu zarazili jsme tam na výšině ve Vysokově u toho velkého hostince. Bylo nás 23. Krátce na to zpozorovali jsme, že z obou stran jsme snad celou škadronou pruských dragonů obejíti, i pěchota zpáteční cestu již zavírala. Vrazili jsme tedy do dvora a zatarasivše vrata, umínili jsme se brániti. Celý dvůr obklíčen tam rozličnými stavbami.
Kromě starého zkušeného strážmistra, byl mezi námi desátník mladý, jenž nedávno do vojska vstoupil, avšak pro schopnosti své povýšen byl. V té chvíli osudné vzpomínal své ubohé matky vdovy, jejíž snad miláčkem byl. Ani nám nebylo volno u srdce vidoucím, že spása nám nikde nekyne.
Po nějakém vyjednávání usneseno nevzdávati se, nýbrž sečnou zbraní buď sobě cestu uvolniti aneb životy své co nejdráže prodati. Nařízeno nejprve karabiny vypáliti a palaše se uchopiti. Vrata se rozlétnou, karabiny metají koule v řady pruských dragonů, palaše pracují silou blesku.
V kruté seči shlédnu mladíka desátníka.
Jak archanděl plamenným mečem rozdával hrozné rány v právo v levo a klestí sobě cestu davem. Naše veliké koně nám pomáhali. Dojel jsem nevím jak, tady do toho dvora v Šonově, kde jsem opět smyslů nabyl, které po té ráně do hlavy mne byly opustily.
Jakýsi stařec složil mne ještě s jedním mužem s koně, obvázali mi ránu a druhého dne ukázali mi cestu k Josefovu. Chcete věděti, co se stalo s mými soudruhy?
Dva byli zabiti, 5 raněno, ostatní jsme upláchli. Prušáků padlo též několik; počet však nevím. Desátník náš. mladičký není mezi zabitými; vyváznul zdráv, jen jakési škrábnutí na levém rameni si odnesl na památku. Z vojny nešel, je teď důstojníkem."


Poněvadž jsem hned těm mnohým hrdinům nevěřil, došel jsem k starému šafáři Nývltovi ve dvoře šonovském, který potvrdil, kterak téhož dne bitvy ráno asi o 8. hodině, když dobytek odehnali na místa bezpečnější, přijel kyrysník bez přílby, byl Moravan a děj ten mu též vylíčil.


Pomník 6. praporu myslivců (historické foto)



Pomník 6. praporu myslivců - současné foto.



Pomník 6. praporu myslivců - současné foto.



Pomník 6. praporu myslivců - současné foto.


Jsme na místě! Pomník věnovaný památce 6. praporu myslivců představuje myslivce v plné zbroji, stojícího na ohromné lebce kamenné, obrácen k východu ku "Bráně zemské".
Mnohé menší pomníky označují hroby jednotlivé neb i hromadné a stojí po okrajích rokliny vysokovské.
Na návrší při dráze, vedoucí ke Starkoči, při svahu lesa Nývltova jest společný hrob vojínů pluku Frankova a Hartmanova i dělostřelců.
Na pozemcích lhoteckého dvora jest několik menších pomníků padlých kyrysníků pluku císaře Františka Josefa a dělostřelců.
Na vojenském hřbitově nad zámkem u Náchoda jsou hroby bojovníků obou stran, zemřelých buď na zámku náchodském neb v stanech postavených co lazarety při lípovém stromořadí od zámku vedoucího; tu i pohřben plukovník pluku 20. hrabě Wimpffen, jenž na zámku náchodském 22. července 1866 zemřel. Vojenská lékárna pruská byla v sýpce, jež stála na návrší za zámkem.
Velký společný hrob padlých vojínů jest též na hřbitově v Starém Městě.
Vrátíme-li se k Provodovu a Šonovu, kde ovšem nebylo bojů, nacházíme přece všude jeho stopu.
Tak jest zcela zapomenutý společný hrob, kryjící pozůstatky 14 vojínů, kteří na okolních polích po boji shledáni byli a nejvíce jen vykrvácením zahynuli. Hrob ten společný jest za brodkem po pravé straně vozní cesty k Šerči vedoucí, asi 20 kroků od uvedeného brodku v místě bažinatém; vedle hrobu položil jsem široký kámen, jejž nelze tak snadno odnésti.
Smrt nalezl vojín jeden neznámého jména také ve studni nekryté v příbytku čís. 17. k Šerči náležejícího, kde dosud "u Štěpařů" říkají, blíže háje Mnichovce. Majitel tehdejší usedlosti té Matěj Štěpař vypravoval mi svého času toto:
"Utekli jsme jako jiní i my všichni z domu, vzavše s sebou dobytek a co odvésti se dalo, k Bohuslavicím a vrátili se po několika dnech. Úroda polní byla jízdou i pěchotou značně poškozena, jinak v příbytku samém zůstalo vše na svém místě a počal se obvyklý život. Vážíce vodu, nalezli jsme v studni vojína úplně oděného a poněvadž nebylo shledáno poranění, máme za to, že do studně nekryté a neohražené náhodou spadnul. V kapse měl pětizlatovou zachovalou bankovku; pochován jest na hřbitově u sv. Václava na Dobeníně.
Těsně při břehu rybníka Pekařovce za Provodem za stodolou Jos. Rufera, samoty patřící k Vysokovu, pohřben byl důstojník.
O smrti jeho podal mi J. K. dosud žijící ve Vysokově, roz. v Převodově, jenž co chlapec tenkráte desítiletý na celý průběh události dobře se pamatuje, tuto zprávu:
"Ráno před bojem šel jsem s jinými chlapci podívati se k Václavicím, když jsme uslyšeli, že tam již Prajzi jsou a málo mi to nadělalo starostí, kde se asi s domácími, již kromě otce k Nahořanům odešli, opět sejdu. Když pak jsem od Vrchovin spatřil táhnouti naše vojsko k Šonovu, běžel jsem mu naproti. Potkal jsem je již v Šonově, přitáhlo ke dvoru a všelijak se točilo, což mne velice těšilo. Pak se začalo stříleti a tu jsem teprv vzpomněl, že mám jíti za matkou. Běžel jsem; ale již ve Lhotě tak jsem byl vojskem sevřen, že nevěděl jsem kudy kam a pustil se do pláče; vojáci mne z toho zmatku vyvedli. Hledal jsem dlouho matku svou a nemoha se jí nikde dopátrati, vracel jsem se odpoledne domů, kdežto tam u Václavic na všech stranách hrozně se střílelo; také raněné vojáky pěšky i na vozích jsem potkával.
Když střílení trochu přestalo, běžel jsem domů. Za chvíli byli tu již Prusové na koních, shánějíce lid ku pohřbívání padlých. V celé obci bylo asi 5 osob doma; hned nuceni jíti s vojáky.
Šel jsem s otcem. Za humny na okraji pole leželo několik mrtvých vojínů. Kabáty jim svléknuty, pakli nebyly tuze krví potřísněny a za nedlouho mělký hrob zavřen.
Brzy setřásl jsem vši hrůzu a chodil kolem, co zatím otec můj spolu s jinými třemi muži nalezené mrtvoly snášeli a pohřbívali. Bylo padlých pořídku, avšak jinak bylo výše k lesům. Pojednou slyším jakýsi temný hlas jako chroptění; jdu po hlase a tu v obilí spatřím vojína pěkně ustrojeného. Volal mne řečí nějakou, ale česky to nebylo, ač jsem mu dobře rozuměl. Žádal mne, bych opatřil vůz, že zaplatí. Uháněl jsem k otci, bych mu to oznámil. Trvalo to nějakou dobu, než jsem otce nalezl a vrátil jsem se v místa ta, kde vojín měl ležeti. Však nebylo ho tu a otec šel opět po své práci.
Pak jsem pátral sem a tam v obilí, až jsem nalezl ubožáka opět. Prosil opětně o vůz a žádal, bych pospíšil, že byl tu u něho jakýsi člověk a toho že se bojí. Nyní byl již bez kabátu. Měl plnovous a když mluvil, bylo viděti v hořejší čelisti dva široké zuby. Opět trvalo to dobu, než jsem otce vyhledal a opět zpět přivedl; avšak vojína raněného nenalezli jsme více. Mrzel se otec můj, že ho zbytečně zdržuji, když tu nikoho není.
Až do tmy pohřbíval otec padlé vojíny pod dozorem pruských patrol na koních, i na jiných místech viděl jsem osoby neznámé pohřbíváním zaměstnané, ráno po bitvě nový shon po lidech; tolik jezdců jsem jakživ pohromadě neviděl, avšak brzy zmizeli. Otec můj volán tam za obec. Poněvadž doma nikoho nebylo, nechtěl jsem tu sám zůstati; šel jsem tedy sebou a tu jdouce kol humen, přišli jsme k poslednímu příbytku Valáškovu, když tu spatříme obnaženou mrtvolu, v níž také hned jsem poznal včerejšího důstojníka. Jak se až sem dostal, když majitel příbytku nebyl doma? Tělo leželo přes práh chléva. Když jsme se asi za hodinu vrátili, nenalezli jsme více mrtvého důstojníka na předešlém místě, nýbrž asi sto kroků odtud u potoka, majícího kol krku bílý vojenský řemen, kterým byl jistě sem dovlečen. Pochován jest na místě z předu udaném. Přišli jsme k tomu náhledu, že důstojník ten lotrem jakýmsi oloupen, snad zavražděn a s místa na místo smýkán.
Tak vypadají hyeny bojiště!
Za několik neděl přijela jistá paní s 2 mladšími dámami, po padlém důstojníku pátraly a když hrob u Pekařovce otevřen, poznali jej po 2 širokých zubech v čelisti; příbytek, v němž nalezen, byl fotografován. Mrtvolu odvezly, aniž známe jméno padlého důstojníka.
Společný hrob nalézá se též při západním cípu palouku Frant. Truněčka čís. 24. "Na popluží"; 12 padlých po okolních polích sebraných tu uloženo. Místo hrobu již nyní málo kdo zná.
Hrobů roztroušeno tu po všech místech, ač zřídka kdo dovede je udati.
V Šonově v sadě obecním stojí pomník na hrobě důstojníka a několika vojínů, kteří jistě až v ta místa dospěli a ztrátou krve dokonali.
Nové Město n. M. vykazuje na hřbitově u Všech Svatých hrob, kde uloženy pozůstatky 180 vojínů, již v Novém Městě zemřeli, jsouce sem s bojiště dopraveni.
Ranění uloženi byli v zámku, ve škole, "u Vondráčků", v klášteře Milosrdných bratří i po domech. Bylo jich přes 600, z nichž 47 amputovaných.
Mnoho jest událostí a památek místních; neuvádím je tuto, neboť jsouce jinde napsány, zachovají se časům budoucím.

Víš, čí tam kosti kryje zem?
Jde poutník kol a netáže se,
jde přes ně jaro s rozkvětem
a zima sníh svůj kolem nese.
Zvěst žití mine jako dým,
jak jen ji zrakům skryje hlína.
Jdu chladně dál též krokem svým -
vše se rychle zapomíná!

A. E. Mužík.

Na bojišti a jinde.
Všecky příbytky osady Václavické, kolem kteréž po celou, dobu boj zuřil, přeplněny byly ubohými raněnými a proto vyhledávána i místa, kde by spousty ostatních alespoň před žhoucími paprsky slunečními chráněni byli. K tomu hodila se ovšem i nizoučká toho času zeď hřbitovní u kostela sv. Václava, kolem kteréž těžce ranění kladeni byli, dokud nebyli do Nového Města n. M. neb jinam odvezeni. Sem toho dne bitvy i následující přinášeli ti řídcí obyvatelé, již doma zůstali, aneb se již vrátili, vodu, pokrmy, jichž těm ubohým tak nutně třeba bylo; i větve stromů třešňových lámány, aby dozrávající ovoce je občerstvilo. Byliť mezi raněnými i takoví, že sebe menší dotknutí jim strašné bolesti působilo; těm v širém poli ležícím a na smilování čekajícím, milosrdná ruka stavěla chvoj lesní, by zastíněni byli.
Však ale také hned po boji, kde se vzali, tu se vzali, ze všech konců vylézali muži neznámých tváří, pobíhajíce s místa na místo, nejvíce tam, kde pruského vojska nebylo, stahovali pláště a jiné části oděvu mrtvým i raněným, již se brániti nemohli; potom mrtvé pochovávali. Prusové byli tomu povděčni a vyslána i jízda do osad okolních, by zbylé obyvatelstvo k pohřbívání donutila; ponechali tedy vítězové lidu tomu, příchozímu neb sehnanému bojiště, abych tak řekl - na pospas, kdežto jinde, na příklad po bitvě u Chlumu sbor zákopníků konal práci tu sám, jelikož široko daleko všecky osady byly opuštěny - a kladly mrtvé ve společné hroby v úplném ústroji, což se zjistilo při exhumaci hrobů. I papírové peníze nalezeny po 40 letech při kostrách, ovšem spečené, tisk však dosud byl čitelný. (Viz museum v Hradci Králové). Jinak to bylo na bojištích, která nepřítel ještě téhož dne opustil. Tu ponecháno vše na vůli lidí se sběhlých; nemohly také hlídky vojenské ke všemu dohlížeti a tak nastalo všeobecné drancování mrtvých i raněných. Případy úplného obnažení raněného nebyly ojedinělé. Dravci ti - jiné jméno se tu nehodí - pátrali nejvíce po penězích, skvostech a hodinkách a dosud zachovala se mezi lidem pověst, odkud ten a onen tak brzy sobě pomohl. Svědků však poskrovnu.
Když jsem přišel na bojiště, nalezl jsem mrtvé vojíny také úplně oděné, avšak jen v místech buď zcela odlehlých, neb úplně na ráně, kde by vandalismus mohl býti zpozorován. Ani jeden z množství pohozených tornistrů nebyl plný, prádlo neviděl jsem již nikde. Celé široširé bojiště bylo pokryto papírem, který dravci odhodili. Zdvihl jsem některý. Obsah český, tu německý, mnoho polských a jiných, i fotografii vojína s dopisem rodičům svědčícím (Andreas Kogler) nalezl jsem a po válce na místo zaslal.
Celé piramidy ručnic stály řadem na poli mezi lesy na planině Dobenína, kopí hulánů přelámané i celé, přílby kyrysníků našich i pruských dragonů, koně mrtvé bez i se sedly; pás břišní nebylo viděti v naběhlém těle, vše nohama vzhůru, tlama hrozně otevřená, odporný to pohled.


Pohřbívání konalo se většinou takto:
Hrob jednotlivého vojína vyházen mělký, mrtvola ohledána a nebylo-li tu ničeho, co by za to stálo, obyčejně pláště, kabátu i spodků zbavena, nebylo-li vše krví prosáklé, položena na žebřík zkrácený, a do připraveného hrobu vyklopena, hlínou vyňatou zaházena. Pak se šlo dále. Nebylo-li zde patroly pozorovati, vybírány nejprve mrtvoly důstojníků; těm vedlo se poměrně nejhůře, prohlédnut důkladně, svléknut nadobro.
Nahromadila-li se tomu neb onomu dost vydatná zásoba, zmizel rychle v nejbližším houští; práce jeho skončena. Náhradníků bylo dosti, dokud kynula naděje, na kořist. Tak se stalo, že ještě čtvrtého dne byla těla obraných vojínů nepohřbena.
Poznamenal v pamětní knize tehdejší důst. děkan P. Pelhřím Novák toto:
"Shlédnuv a prohlédnuv vše (v kostele sv. Václava), odjížděl jsem (30. června) za kostelík po návrší Dobenína; zde a onde spatřil jsem asi 30 mrtvol černých, našeho i pruského lidu nepohrobených, zbraní i oděvu vojenského kupy nahromaděné. Lid tu shromážděný zaměstnával se pohřbíváním mrtvol a zdechlin. Morový zápach vanul na výšině. Divadlo to plno úžasu!"
Protože tu na Dobeníně půda nehluboká a brzy na skálu se uhodí, sváženo množství padlých do úžlabiny "Branky", kde jak jinde uvedeno na 600 vojínů pohřbeno.
Měšťan novoměstský Š. vypravoval svému malému synáčku po válce tuto skutečnou událost:
"Najal jsem vůz za své peníze, abych raněné vojíny pomohl s bojiště odvésti. Přijeli jsme tam ke kostelu sv. Václava. Tu ležel raněný a proto jsme jej chtěli naložiti. Již při nepatrném dotknutí naříkal hlasitě na bolesti a shledali jsme, že ubožáka dva naložiti nemůžeme a proto požádal jsem muže, jenž nedaleko odtud vojína jiného svlékal, o pomoc. Než však užasl jsem nad slovy, kterými mne odbyl, odbývaje mne jakýmsi pozváním.
Jsa prchlé povahy, uchopil jsem tu ležící ručnici a zasadil jsem mu ránu pažbou, že se okamžitě svalil. Pak naložili jsme raněného s velikou bídou i jiné a odjeli jsme k městu. Svědomí nedalo mi pokoje a mělť jsem ukrutníka toho stále na očích.
Uplynula doba a podkrajský Pavel Stračovský vrátil se z Opočna opět do úřadu.
Došel jsem k němu a vyznal se, co jsem tam na bojišti spáchal.
Ten však vymlouval mi, že nebude snad tak zle, člověk ten snad je živ, a konečně však že trestu zasloužil.
Opět uplynulo několik týdnů; stále čekal jsem, co asi uslyším.
Jednou v neděli stál jsem před domem, když tu kolem ubírá se muž, jehož jsem hned poznal - byl to ten domněle zabitý.
Teprve nyní nabyl jsem pokoje.
Ve věži u kostela sv. Václava stávaly 3 máry; ty se ztratily. Náhodou po delší době nalezeny v Náchodě, z nichž jedny byly na zámku. Dalo to kostelníku Josefu Holečkovi řečí a běhání, než opětné jich vydání na pruském důstojníku vymohl.
Náchod byl raněnými rovněž přeplněn. Lékařů a ošetřovatelů bylo málo. Vůbec lékaři pruští - tak čtu v záznamech té doby - a jejich družina vystupovali vždy drzeji než vojsko samo. Na sýpce nad zámkem ležící zřízena byla lékárna a tam se po větší část dne pilo víno pro raněné ustanovené. I milosrdné sestry toho podobně užívaly. Ošetřování, jmenovitě rakouských raněných bylo prabídné, někdy nemocný po několik dnů lékaře neviděl. Prádla, plátna a jiných potřebných věcí bylo sice dost od obyvatelstva zasíláno, ale větší část toho putovala do Pruska. Ovšem tu připomenouti sluší též výjimky. Jací lidé mezi těmi doktory též se nalézali, toho nám pruský Dr. Forster velmi hezkým jest příkladem. Ten totiž se k náchodskému měšťanu Máslovi vyjádřil: "Všichni Čechové by vlastně měli býti pověšeni!" Kultura - již v r. 1866.

Závěrek.
Než vojsko pruské, jež později do země naší táhlo, nebylo tak zlé, jako byly zlé roty a chátra, které se z pruských pohraničních krajin vydávaly do Čech na lup.
O nic lepší nebyli pruští markytáni, již hned na počátku za pluky táhli.
Vše, co vojsku do rukou padlo, za trochu kořalky vylákali a na krytých vozíkách, obyčejně jednospřežních hnedle ze země vyváželi. Proti těm musil se lid stavět na obranu, když přišli. Pruská armáda po bitvě u Hradce Králové odvalila se z Čech do Moravy a dále a zbyly tu při hranicích jen nepatrné zbytky, sestávající z vojáků starých, kteří neradi do války táhli, více na domov, než na boj myslili. Ale roty lupičské odvažovaly se dál a dále do země, nevrhali se jako ve válce sedmileté - na měděnce - nýbrž vybíraly skrýše, kde lid uteklý prádlo, šatstvo a jiné věci uschoval a provozovaly lupičství všeho druhu pod ochranou těchto slabých posádek. Takového loupežení se lid brzy nasytil a maje nasbíraných zbraní a střeliva dostatek, obořil se na Prusy vůbec, takže za nedlouho krajina mezi Českou Skalicí a Novým Městem n. M. jako rázem se pozdvihla a vše se zbraní v rukou se Prusům postavilo na uhájení majetku soukromého. Než líčiti půtky ty nebudu; vždyť dostatečně a pravdivě vylíčeny jsou ve spise Dr. Václ. Řezníčka: "Poslední selské pozdvižení".

Po vojně.
"Bylo po vojně", vypravují pamětníci, tu i tam v širém kraji, my vrátili se ze svého úkrytu v lesích. Co nebylo ukryto, bylo zničeno, rozlámáno, pomazáno neb spáleno. Kusy nábytku musely se shledávati po dvoře, půdě, zahradě, ba i po hrabivém- sousedstvu, neb nebyly k nalezší. Zásoby jídla byly vyčerpány, drůbež pobita neb pokradena, pole udupána a pošlapány zlaté, bohaté klasy. A my ještě nedávno obcházeli jsme je a slibovali si z nich hojnost čisté, zdravé mouky. A to vše rázem zkaženo, zmařeno. Vojna přišla právě v čas, kdy obilí má dozrávati a žně počíti. Místo kos a srpů zablýštily se v hustém tajemném lese krásných klasů šavle a bodáky, místo širokých slaměných klobouků, propocených košil a nahých prsou sekáčů - černé vysoké čáky a přílbice, šedé a modré obleky vojáků, kteří šli přes vše klidně, jak si na okraji namířili. Těžkými botami zašlapávali hrst stébel najednou. Než přešel prapor vojska klasnatým polem, vše bylo položeno. Byly to smutné žně! Co potom zbylo, nestálo věru za práci.
Po vojně objevila se v kraji našem jiná zlá návštěva - cholera. Šla, jak se říká, po vodě; přišla od Broumova a Police, táhla se přes Hronov k Náchodu a dále, dále. Teprv později navštívila i odlehlejší osady. Byly to smutné průvody na hřbitov. Mnohým . rodinám ubylo členů. Běda, kde brala živitele.
Tam, kde rozpoutal se boj, zůstal hřbitov s těmi nesčetnými jednotlivými i hromadnými hroby, jež kryjí pozůstatky a - naději tak mnohých otců, matek, rodin. Kdo to vše nahradí? Vlast přináší obět. V boji o život národa neznamená život jednotlivce ničeho; těch obětí bylo však na tisíc. A co říci o těch hrozných spoustách mrzáků životem se plahočících. Těm dostalo se často jen holi žebrácké!
Všemu světu známý státník a strůjce .bojů těch i následujících pravil: "Jest třeba občas národu pustiti žilou."


Není-li již na čase vzpomenouti, že jsme všichni tvory božími a že všech nás povinností starati se o zažehnání hrůz a útrap, bolů, žalů a neštěstí, jaké přináší lidstvu hydra války?

KONEC.