NÁVRAT DO "HISTORIE"

NEJBLIŽŠÍ OBCE NOVÉHO MĚSTA NAD METUJÍ Z POHLEDU ROKU 1939. Text pochází z knihy "Nové Město a okolí" z roku cca 1939. Styl a pravopis nebyl přizpůsoben. Vrchoviny. Obec Vrchoviny leží v blízkosti 2 km od Nového Města nad Metují na mírném svahu k jihu položeném. Komunikační prostředky jsou velice dobré, neboť obcí probíhá dráha choceňsko-broumovská a křižují se zde důležité silnice, po kterých jsou četná autobusová spojení i s Prahou. Obec byla založena počátkem 13. století a její jméno se odvozuje od vrchů ležících nad obcí, nebo od „vrchovišťat", vyskytujících se nad lesy. Ke stavbě se záhy užívalo kamene z nynějšího nedalekého obecního lomu a proto je zde dnes dřevěná stavba vzácností. Výstavná hospodářská stavení svědčí o dobrém a pokročilém zemědělství, které je hlavním zaměstnáním obyvatelstva. Menší část občanstva nalézá obživu zvláště v průmyslových podnicích náchodských a novoměstských. V obci i v přilehlých polích je množství ovocného stromoví všeho druhu. Zvláštní chloubou obce jsou rozsáhlé třešňové aleje, jejichž krásu v době rozkvětu přichází zdaleka shlédnout množství turistů, a vzácné plody jsou vyváženy i do ciziny. Blízké lesy zvyšují malebnost obce a z nedalekých rozsáhlých lesů „Pekla" dostávají četní vrchovinští starousedlíci od pradávna příděl dříví. Nyní má obec 120 domů se 600 obyvateli. V obci je dvoutřídní škola, řada kulturních spolků, nová kampelička, vodovod, telefon, elektrizace a hrazení potoka po obci značně přispělo k úpravě obce. Další rozvoj za vhodných podmínek potěšitelně vrůstá. Josef Hylena, starosta. Vršovka. Na vršku, jak samo jméno obce ukazuje, ale přec v klínu stromoví a v mírném údolí potoka „Rejhy" leží malá vesnička Vršovka. Těžko je hledati ji pouhým okem ať z dáli či z blízkého okolí - tak mistrně se uschovala našemu zvědavému zraku do stínu přečetných korun ovocných stromů, jichž celá stromořadí, hlavně třešní, vybíhají zvědavě až daleko do polí. Na hranicích pak katastru táhnou se se tří stran rozsáhlé panské i selské lesy, takže úkryt její je tím dokonalejší a jen s jedné strany vykukuje maličko do širého kraje. Rozhled však odtud je výborný. Koldokola jeví se nám utěšený obraz, skvělé panorama hor Orlických, Krkonoš, hluboký pohled do nitra naší země k bílým věžím hradeckým a dlouho ještě lpí náš zrak na obrysech Raisovy Zvičiny v záři zapadajícího slunce, jako by se nemohl dost nasytiti té krásy zde rozprostřené. Historie naší obce, ač není bohatá na nějaké zvláštnosti, stačila by již vyplniti slušnou monografii. Počátky Vršovky, jakož i okolních obcí, dají se určiti jen nepřesně odhadem a kladou se as do 11-12. století. Písemné doklady o jejich existenci nalézáme až ve stol. 14., prvá dosažitelná zmínka o Vr-šovce je z r. 1527, kdy je jmenována v trhové smlouvě mezi zbožím panství novoměstského. Od té doby písemné památky jsou stále častější a i tradice uchovala nám mezi lidem velmi zajímavé zprávy. Soupis obyvatelstva podle náboženství, provedený v českých zemích po třicetileté válce (r. 1651) z důvodů protireformačních, udává nám počet obyvatel ve Vršovce číslem 44, z nichž ani jeden nebyl katolíkem. Pro zajímavost uvádím jména těchto rodin: Jiří Žabka, rychtář, Vít Dašek, Jan Uzdil, Martin Sychrovský, sedláci, Jan Žabka, Jan Matějíčků, Jan Koldaun a Vavřinec Papež, cha-lupníci a Jan Bavor, podruh. Hned následující seznam poddaných, jak se nám podává z prvého katastru z r. 1656, je mnohem příznivější, neboť jen rodin, vlastnících pozemky, čítá ve Vršovce 14, a sice 6 sedláků, 6 chalupníků a 2 zahradníky. Z toho tři, později 4 rodiny patřily k panství opočenskému. Důvod pro tuto výjimku uvádí tradice, ovšem bez patřičného podkladu, takto: kdysi po slavném honu bavilo se panstvo zdejšího kraje v hlučném veselí a po hostině pustili se páni novoměstští a opočenští do hry karet. Hrálo se velmi dlouho a náruživě, a když došly peníze, dávali se v sázku poddaní. Takovým způsobem vyhrál pán na Opočně 3 usedlíky z Vršovky, kteří dosud robotovali na „Vosenském" dvoře panství novoměstského. Od oné osudné panské hry chodili na robotu v opačný směr, ke dvoru Ostrovu u Meziříčí. Další vzrůst obce Vršovky možno pozorovat z následujících dat: r. 1790 má obec 25 čísel, r. 1836 již 40 domů s 222 obyvateli, r. 1848 41 dům s 231 obyvatelem, r. 1930 45 domů s 218 obyvateli a nyní čítá 54 čísla s 204 obyvateli. Lid zdejší je zbožný, pracovitý a ve svých osobních nárocích velmi skromný, zachoval si tudíž ještě ve značné míře vlastnosti, které našemu národu dopomohly k hospodářskému blahobytu a pokroku. Na zvelebení obce se nijak nešetří. R. 1924 byla postavena značným nákladem škola, družstevně-svépomocí odvodněna byla téměř polovina všech pozemků a zaveden do obce elektrický proud, založena kampelička a čilá spolková činnost je projevem zdravého kulturního života našeho venkova. Ve Vršovce jsou četné staré rody se staletou tradicí, z nich mnohé by si zasloužily veřejného uznání pro udržení rodného statku přes všechnu nepřízeň doby. Tak na čísle 23 hospodaří od nepaměti roď Dašků, na č. 21 již po 250 let rod Sychrovských, přes 150 let čítá tradice rodu Rydlova, č. 8, Pitašova č. 16 a 20, přes 100 let rodu Frintova atd. Rodopisným studiem zabývá se u nás p. Matěj Sychrovský, který téměř všechen svůj volný čas věnuje sbírání pramenů ve farních matrikách, starých obecních knihách a archivech. Maje přes své vysoké stáří ještě výbornou paměť, zná mnoho místních událostí a pamětihodností, což bude nutno písmem zachovat na trvalo pro budoucí časy, právě tak jako jeho věrně napodobené modely místních starých staveb. Nejvyšším místem celého okolí je Pustinka, vysoká 354 m, odkud je velmi pěkný pohled do širého kraje. Kopec ten má zajímavou historii. Jméno samo ukazuje, že toto místo bylo kdysi pusté a neúrodné, štěrkovitá půda živila zde jen nízké křoví a trní. Stalo se prý jednou, za 30leté války, že přitrhli do Vršovky Švédové. Tehdy právě slavili u Dašků hlučnou veselku a byli z nenadání vyděšeni vojskem. V největším spěchu uprchlí zadním vchodem do nehostinné, trním a křovím porostlé Pustinky. Zde dobře schováni před zraky vetřelce, šťastně přečkali hrozící nebezpečí. Pustinka je zachránila. Jen nevěsta, která se trochu opozdila, byla zasažena Švédovou šavlí, ale byl jí useknut jen vrkoč. Jindy stal se však Vršovským horší případ. Cizí nepřátelské vojsko, táhnouc přes Vršovku, požadovalo na obci vysoké výpalné. Peněz však nebylo a tak si musili vypůjčiti asi 30 zlatých od mlynáře Krále z Podhory, aby upokojili nenasytného nepřítele a ušli větší škodě vypálením. Na splacení onoho dluhu však nedocházelo, ba ani úroky nemohly býti zapravovány, tak byla obec chudá. Jen málo úrodná obecní Pustinka byla propůjčena mlynáři k užívání na místo úroků. Když tento pak zemřel, odporučil svou pohledávku Černčickým, kteří i nadále prodlužovali pravidelně smlouvu s obcí Vršovkou na zámku novo městském. V druhé polovici minulého století se však stalo, když zástupci Vršovky šli opět na zámek prodloužiti úmluvu s Černčicemi, že potkali černčické již odcházející. Vršovským bylo sděleno, že to tentokráte pořídili bez nich a .že je již vše v pořádku. Ti se tedy s klidem vrátili, ale jaké bylo jejich překvapení, když po čase jim bylo hlášeno, že zástava je promlčena a celá Pustinka v rozloze asi 28 korců dnes již zúrodněných polí je vlastnictvím Černčic. Vršovka podnes musí sice spravovati silnici po Pustince se táhnoucí, ale výnosy s polí a krásné třešňové aleje bére již po desetiletí obec Černčice. Ač vesnička sama je vzdálena všeho životního shonu a ruchu, přece lze velmi snadno dosáhnouti spojení s okolním světem. Na okresní silnici, jakož i na železniční stanici je pouze čtvrt hod. cesty, středu kulturního a společenského života, Nového Města, lze pak dosíci krásnou lesní cestou za 3 hod. O vodu není zde nouze ani v suchých letech a četné soukromé vodovody ulehčují zásobení pitnou vodou z bohatých pramenů. Rozsáhlý rybník uprostřed obce zbyl jako jediný ze 6 panských rybníků, přeměněných nyní v role. Bohužel, nehodí se však ke koupání a jelikož nejbližší koupaliště na řece Metuji je as  půl hodiny vzdáleno, rozhodla se zdejší mládež zříditi v příhodné poloze koupaliště místní. Uskuteční-li vbrzku mladá generace tento svůj vytčený úkol, poslouží tím nejen sobě a své obci, ale vděční jí budou i ti naši milí hosté, kteří v době parného léta přijdou k nám z města posíliti se a osvěžiti své síly duševní i tělesné. Klid a romantická krása přírody obklopí každého návštěvníka a pohostinný lid s radostí uvítá ve svém kruhu nejen své rodáky a známé, ale i nové letní hosty. J. Sychrovský a JUC. B. Sychrovský. Obec Zákraví, kat. rozloha 158 ha, nalézá se východně od Nového Města nad Metují za kopcem, zvaným Žďár. Rozložena je po obou stranách okresní silnice Nové Město nad Metují-Ohnišov, kudy také vedou dvě státní autobusové linky do Orlických hor. Po pravé straně obce leží údolí, zvané „Vantroka", nebo také „Husí krk", jímž protéká potok zvaný Sepský. Na straně severní a severovýchodní je obec ohraničena údolím Klopotovským, kterým teče potok Slavoňovský nebo též Klopotovský zvaný. Obě zmíněná údolí jsou velmi známa a turisty četně navštěvována, neboť mají mnoho malebných partií - jako skalnatý „Kamenáč", idylická „Bochmanka" s „Logrem", „Mertovou dírou" a „Čertovou šlápotou". Orná půda je všeobecně velmi dobrá, povětšinou na rovině nebo na mírném svahu a dobře obdělávaná, jakož je zde dosti kvalitních luk. V místě je několik větších ovocných sadů, rovněž také krásných alejí třešňových. V přítomné době čítá obec 22 čísla popisná, z toho 3 čísla jsou neobydlena, a obyvatel jest 85. Býval zde známý hostinec „U Jakubských", který byl v r. 1910 zrušen. V obci stojí kaple, postavená nákladem p. Josefa Jakubského, č.p. l, roku 1894 a obci darovaná. Hasičský sbor založen roku 1875. Hospodářské budovy jsou vesměs moderně vystavěny, nynější hospodáři dobře vyškoleni, takže obec tato je v popředí zdejšího kraje. Obec nemá žádných dluhů. Náměstkem starostovým je p. Josef Přibyl, rolník, čp. 12. K obci připadá osada Blažkov, půl hodiny vzdálená. Blažkov. Osada Blažkov, kat. rozloha 144 ha, leží po levé straně okresní silnice Nové Město nad Metují-Nový Hrádek. Osada mimo stranu východní je ohraničena lesy, okolí je velmi romantické. Až na malé výjimky jsou pole na rovině, půda jakosti prostřední, jest však racionelně obdělávána. Z ovocného stromoví převládají třešně a nově jsou vysázeny podél silnice hrušně a jabloně. Obec čítá 16 čísel popisných a 72 obyvatele, kteří se hlavně živí zemědělstvím. V obci jest jeden hostinec, Josefa Zákravského. V roce 1930 byla osada elektrisována nákladem 48.362,- K. Na obrázku je statek Zákravských, čp. 9, který míval původní starobylý vzhled, vysokou lomenici, dřevěnou pavlač, bránu, před statkem dvě mohutné lípy s křížem uprostřed; vedle nich stará, sloupová zvonička. Na tom hospodařil rod Zákrav-ských od r. 1647 až do r. 1932. V roce 1936 byla vystavěna nová hasičská zbrojnice se zvonečkem nákladem 12.000,- K. Hasičský sbor založen v roce 1925. Osada je bez dluhů. Starostou je Matěj Suchánek, malorolník, od roku 1919 až do dnešního dne nepřetržitě. Matěj Suchánek, starosta. Přibyslav. Obec Přibyslav leží na úpatí Orlických hor, na náhorní planině s malým sklonem k severu, na cestě mezi Vrchovinami a Peklem, ve vzdálenosti 3 km od okresního města Nového Města nad Metují, poblíže řeky Metuje, 364 m nad mořem. Obec je pěkně zaokrouhlená, pro sebe jaksi uzavřená, nemá žádných samot ani roztroušených domů. Před časy byla obklopena lesy. Má dva rybníky, uprostřed obce je několik studní s dobrou pitnou vodou, opatřených dřevěnými obrubami a voda se dosud váží háky. V čase sucha vozí se voda z pramenité studny, která se nachází na drahách nedaleko obce. U-prostřed obce stojí kříž, kolem něhož jsou vsazeny 4 lípy a památník vojínům, padlým ve světové válce. Vznik obce je neznámý, ale data o obci Přibyslavi jsou též v záznamu z roku 1336, kdy byl pánem na Krčině pan Heřman z Dube a na Náchodě. Vymíniv sobě mlýn zádušní v Krčině, dvůr s dvěma lány pole a lesa, postoupil jej faráři Zdislavovi. Mezi jinými obcemi patřila ke Krčinu i obec Přibyslav. Roku 1358 ves Přibyslav byla povinna platiti kaplanu Vojslavovi v Krčině 6 hřiven stříbra. Roku 1396 paní Eliška z Kostelce a Červené Hory vykázala pro kapli sv. Kateřiny v Častolovicích 2 kopy 24 grošů úroku. Tehdy patřilo ke Kostelci zboží: Kostelecká Lhota a Přibyslav. Roku 1405 Eliška z Ratibořic, pozůstalá vdova pana Hynáčka z Viesenburka (a Dube), sestra pana Beneše z Riesenburka jinak v Krčině, založila v Úpici oltář Božího Těla a pro oltářníka toto nadání učinila: Dům v Úpici s třemi pruty rolí svobodných blíž Úpice, l kopu grošů platu ročního ve vsi Lhotě u Hořiček, 5 kop 32 grošů 8 haléřů na všem zboží, totiž rolích, úrocích, právech příslušejících ku vsi Přibyslavi i s celou vsí, s povolením bratra jejího Beneše z Krčina, kterýž toto zboží v Přibyslavi v deskách zemských zapsané má i vyhrazujíc sobě na tom všem jen vrchní panství. Tím se stalo, že obec Přibyslav patřila jako zboží Krčinu, oltářem k Úpici a přivtělena k panství Viesenburskému. Od roku 1853 patří duchovní správou do Nového Města nad Metují, avšak zemřelí lidé pohřbívali se nadále v Krčině až do r. 1870, od tohoto roku v Novém Městě nad Metují. Školou byla povinna obci krčínské do roku 1850 a potom škole vrchovinské. Záznamy udávají o vsi Přibyslavi časté změny, a sice již v roce 1336, kdy jako samostatná ves byla vedena, takže zajisté byla založena o mnoho roků dříve. Obec patřila k panství krčínskému, viesenburskému, kosteleckému a náchodskému, až při prohlášení konstituce 7. září 1848 a po zrušení poddanství 4. března 1849, kdy zrušeny byly úřady patrimonální, náleží okresu novoměstskému. Občané prvně byli převážně drvaři, potom zemědělci a domácí tkalci, nyní převážně zemědělci a z části dělníci. Ač je Přibyslav malá obec, čítající nyní 56 popisných čísel, jest řízena samostatně. S radostí vzpomíná svých rodáků, kteří v životě veřejném dobyli sobě významných míst a vede ve svém záznamu: Antonína Radu, generála IV. hodn. třídy, Dra Václava Rouška, generála justiční služby, Václava Nováka, ředitele banky „Slavie", Františka Radu, řídícího učitele, Stanislava Holubce, továrníka, Antonína Holubce, továrníka, Josefa Holubce, velkoobchodníka, Josefa Kosaře, podplukovníka, Františka Nováka, plukovníka a mnoho jiných. Turisty jest vyhledáváno místo, odkud je překrásný pohled do celého královéhradeckého kraje, a navštěvováno místo, zvané „Koníček", odkud je snad nejlepší pohled na romantické údolí Peklo a velebnou vodní pentli řeky Metuje. Vyhledávány jsou také tak zvané „Skály", kde jsou strmé, vysoké skalní útvary, dnes dosud obklopené bohatými lesy, a které naprosto nezadají vzhledu skal v Pojizeří. Obecní knihovna, založená roku 1836 knihou, darovanou páterem Rojkem z Nového Města nad Metují, dnes čítá 394 knih, vedených v seznamech, a 211 knih starších a švabachem tištěných. J. Hanuš, starosta. Nahořany. (Z místní kroniky.) Na okresní silnici, vedoucí z Nového Města n. Met. do Jaroměře, ve vzdálenosti as 5 km od Nového Města nalézají se Nahořany. Je to čistě zemědělská obec o 558 ha katastru se 400 obyvateli a 86 obytnými domy, ves mnoha starých selských rodů, hospodářsky pokročilá a vzorně upravená. Průměrný kat. výnos činí 45,- K z 1 ha, daňová základna 11.204,- K. Hned při vchodu do obce od Nového Města upoutá každého návštěvníka zvláštnost málokde viděná, mohutná, z pískovcových kvádrů vybudovaná brána, nahoře opatřená dvěma lvy, s postranním vchodem, nad nímž zazděn je velký pískovcový kámen s kulatým otvorem a pamětihodným starým nápisem. Brána tato postavena byla v druhé polovině minulého století na místě starobylé klenuté brány, jež stála zde od nepaměti a uzavírala spolu s kamennými ploty kolem celé obce vchod do Nahořan. Uprostřed obce stojí dvoutřídní škola, v poslední době vzhledně opravená, postavená r. 1877 pro Nahořany a přiškolené obce Dolsko a Lhotu-Doubravici. Je to třetí školní budova v Nahořanech, které měly první školu od r. 1798, jejíž obraz i školy druhé je pro památku zachován. Vedle školy při silnici stojí kamenný kříž s příkladným nápisem, postavený r. 1923 na místě starého dřevěného kříže, a na druhé straně přes ovocné sady nalézá se pěkně upravený kostelík s věží a hodinami, postavený roku 1862, opravený pak r. 1908. Na rozcestí při východním vchodu do obce je upraven pěkný parčík, pojmenovaný „Tyršův sad", v němž v roce 1923 postaven byl značným nákladem památník padlým a r. 1933 zasazena Švehlova lípa. Blíže parku, na druhé straně silnice, postaven jest vkusný „Švehlův dům", v němž je úřadovna obecního úřadu, místní kampeličky, obecní zasedací síň s obrazy představených a starostů obce od roku 1850 a vzácné sbírky starožitností, zvané „Rýdlovo museum" po jejich sběrateli, vlastenci sedlákovi Jos. Rýdlovi ze starobylého rodu, od roku 1634 na č. 18 usedlého. Lásku ke sběratelské činnosti a oblibu ve starých památkách vzbudil v I8letém Rýdlovi vlastenecký kněz-buditel, farář bohuslavický a děkan novoměstský Jan Karel Rojek, který byl obzvláštním příznivcem Nahořan a jehož obraz umístěn jest na čestném místě v místnosti musejní. Rojkovy dopisy Rýdlovi, mající dnes historicko-památnou cenu, uschovány jsou pečlivě mezi vzácnými památkami. Velmi účinně vypomáhal Rýdlovi v jeho sběratelské činnosti J. K. Hraše. Za svého dlouhého života - zemřel v 80 letech 1923 - nashromáždil Rydlo neúnavnou pílí a nešetře obětí, velikou a vzácnou sbírku starožitností všeho druhu. Na tisíce starých mincí, z nichž většinu sám vykopal a nalezl, jsou tam vzácnosti z dob císaře římského Klaudia, nalezené na stezce kladsko-polské, popelnice z pohanských pohřebišť a ozdoby z hrobů předkřesťanských, starodávné náčiní a nádobí selské, mlaty, sudlice, palcáty, meče a štíty z doby husitské a jiné zbraně, památky z války třicetileté, bible, kancionály a knihy konfiskací označené, některé i opálené, vzácné rodové zápisy kroniky a historické pergameny, sbírky přírodovědecké, staré kroje selské, památky na robotu a ponížení selského lidu, vykopávky ze zřícenin a hradu v širém okolí, keramika, obrazy na skle a mnohé a mnohé jiné věci nesmírně historicky památné a cenné. Rydlo - „Národ" nebo „Táborita", jak v důsledku této své vlastenecké činnosti byl nazýván, znám byl široko a daleko. Archeologické autority a musejní činitelé udržovali s ním nejen písemné styky, ale jeho statek čís. 18 hostil také zhusta velmi vzácné návštěvy. S učitelem svým, děkanem Rojkem, i když tento přesídlil, udržoval stálé písemné spojení. Po smrti Rydly „Tábority" přešlo jeho museum do vlastnictví rodiny Vojnarovy, která pak, aby tyto cenné a vzácné sbírky staly se veřejně přístupné, smlouvou s obcí umístila je ve zvláštní, k tomu cíli projektované místnosti ve Švehlově domě. Je to jedinečné, vzorně upravené venkovské museum, velmi zhusta navštěvované milovníky české historie a selských rodových památek. Za Švehlovým domem postaven byl roku 1938 podle zákona o staveb, ruchu velký nájemní dům pro 8 dělnických rodin se vším hospodářským příslušenstvím. Telefon na lince Nové Město nad Metují umístěn je v hostinci poblíž Švehlova domu. Kolem silnice, jež u pomníku padlým rozděluje se elipsovitě dvěma směry, postaveny jsou zemědělské usedlosti, typicky to zděné masivní stavby vesměs s klenutými vraty do dvorů a s pěkně upravenými zahrádkami před okny, což dodává obci zvlášť úpravného vzhledu. Za zmínku stojí mohutná vysoká budova statku č. 37, kdysi to svobodnické sídlo vladyky Jana Šmádly, obzvláštního to oblíbence pánů Jana Rudolfa a Adama Trčky z Lípy. Ferdinand III. povýšil Šmádlu do stavu vladyckého r. 1637. Statek sám s rozsáhlými podzemními chodbami a sklepy i osoba Šmádlova jsou dodnes předmětem mnoha pověstí. V posledních letech prožila obec Nahořany pronikavé změny. Dříve 12 panských rybníků obec vykoupila a postupně upravovala, až r. 1934 provedena úprava důkladná, vybudovány čtyři zděné nádrže, spolu s kanalisací a odvodněním návsi, nákladem 330 tisíc K. Jsou totiž Nahořany položeny na přečetných pramenech vodních, které napájejí nejen výše uvedené nádrže, ale i četné studánky se zdravou pitnou vodou a t. zv. haltýře pro úschovu mléka, jež roztroušeny jsou po celé obci. Plochy po zavezených rybnících jsou vysázeny dobrými druhy ovocného stromoví, celá obec v době květu poskytuje překrásný pohled; i okolí obce je pečlivě osázeno ovocným stromovím a některé aleje nesou památné pojmenování, jako Svatováclavská a Švehlova. Roku 1938 doplněna byla úprava obce vý-dlažbou okresní silnice a úpravou chodníků a plotů za příspěvku obce přes 80.000 K. Letošního roku provádí se úprava tvrdé vozovky dále k Novému Městu. Ves Nahořany patřila od pradávna k hradu krčínskému a s ním přešla k panství novoměstskému. Osídlena byla od nepaměti a podle J. K. Hraše vedla tudy zemská stezka kladsko-polská, o čemž svědčí stará kovárna poblíže s hostincem, jak na těchto starých stezkách v jistých vzdálenostech byly postaveny. Ve sklepení kovárny vytesán je letopočet 1360. Nálezy mincí a památek přímo v obci potvrzují prastarý původ Nahořan. Podle soupisu z roku 1651 bylo tehdy v Nahořanech 27 mužů, 28 žen a 37 dětí; z toho 8 sedláků, 5 zahradníků a chalupníků, 6 čeledi a l řemeslník, všech obyvatelů 92. Rychtářem byl Jan Hauser, všichni obyvatelé byli nekatolíci a naděje na obrácení žádná. Pro útisk náboženský v 17. století opuštěno bylo více než 10 gruntů nejen sedláky, ale i jejich ženami a dětmi. Válka třicetiletá měla pro obec těžké následky, požáry a kontribuce. Největší požár byl pak v roce 1794, kdy padl mu za oběť i původní šmádlovský dvorec. Roku 1696 čítaly Nahořany 15 statků, l zahradu, l kovárnu, 5 chalup a l svobodnický dvorec. V roce 1850 bylo zde 60 čísel a právě tolik obyvatelů jako v roce letošním, totiž 407. V roce 1910 bylo v Nahořanech 462 obyvatelů - je tedy dnešní úbytek víc než vážný. Obyvatelé obce, pokud pamět sahá, vyznamenávali se družným, pospolitým životem, nečinili rozdílů stavovských a byli přístupni, ano možno říci stáli v popředí rozumnému pokroku ve všech směrech. Hasičský sbor založen byl zde z nejprvnějších v celém okrese r. 1876, vedle toho jest zde Sokol a místní hospodářské záležitosti vede Hosp. čtenářská beseda od r. 1894, věci peněžní obstarává místní kampelička. Meliorace nahořanských hlubokých červinek provedena byla družstevně první v okrese před 40 lety, veliké družstvo úpravy Metuje v délce 16 km mělo zde již v době předválečné své vedení v celé době stavby a provádění rozsáhlých lučních meliorací. Nahořany dávaly celému okresu vedoucí funkcionáře všech hospodářských organisací a i politicky stály v čele nejen okresu, ale celému kraji. Nahořany byly za všech dob účastný i ve správě okresu novoměstského, odtud byli okresní starostové i starostové okres, hospodářské záložny, delegáti a členové výboru Zemědělské rady a v posledních 10 letech povolán byl rolník nahořanský i do bývalého československého parlamentu. Dnešní nahořanští rolníci plní věrně odkaz svých předků, jejichž památky si neobyčejně váží. Zaznamenati sluší, že při všech těchto dnešních úpravách a nákladných investicích, dík obezřetnému vedení a vzácnému porozumění občanstva, obec není finančně nijak zadlužena a občané nejsou neúnosně zatíženi, aby snad k dalším zvelebovacím akcím nemohlo být zase v blízké době přikročeno; jedná se hlavně o úpravu koupaliště a výsadbu okrasných křovin po obci. Správu obce od roku 1918 vedli dva starostové rolníci, Josef Vojnar a dosavadní Jan Slánský, kteří spolu s dlouhá léta fungujícím náměstkem, byv. poslancem Václavem Pozdílkem, nacházeli pro své zvelebovací, často odvážné náměty plného pochopení a podpory u obecních zastupitelstev i všeho občanstva. Jedině touto vzájemnou spoluprací a porozuměním staly se Nahořany tím, čím jsou dnes: místem návštěv jednotlivců i spolkových a školních exkursí, které si odnášejí z této malé, ale svorné a vzorné obce mnohé poučení. Václav Pozdílek.